To mně třeba žena naznačuje, že jako pořád nic nedělám a jen tak polehávám ve stínu jabloně. Nebo si dokonce sám říkám, že by to tu maringotku chtělo už konečně natřít. Ale zrovna se mi vůbec nechce... tak co s tím? Vyrazím s kamarádkou do sadu.
S kamarádkou, co mě nikdy nezklame, která mi rozumí, nenadává a pod rukama rozkošnicky vrní. A má tak exotické jméno, Vari! Doliju jí i sobě, pohladím a pevnou rukou zatáhnu. Najednou se v ní všechno roztočí a rozběsní. Vyrážíme!
S jistotou rozsekáváme trávu na cimprcampr a s ještě větší jistotou se tak za pět deset minut, dostanu do blaženého stavu. Bloumám, v uších mi začíná znít meditační hudba a přitom pracuju, to mi přece nikdo nic nemůže.
Vytváříme spletité cestičky vysokou travou, zjišťujeme, jak je vlastně ten náš sad obrovský, kolik ještě takových milých procházek máme před sebou. Hledáme zastrčená zakoutí a dokonce jsme narazili na pár míst, kam si Vari, jinak velmi statečná, netroufá.
Nerad to dělám, s Vari jsem nejraději sám, ale když jinak nedáte... pojďte se projít s námi!
