Tak tato otázka mi proběhla hlavou, když jsem úprkem běžela za ovečkami. Hned jak k nám dorazily, tak se rozhodly, že jejich nový domov (který jim s láskou stavěla má drahá polovička) není tak úchvatný, jak jsme si mysleli. Běžím vysokou trávou, no tedy spíš v kopřivách, a nestačím zírat: „To snad nejsou ta roztomilá jehňátka, co jsme si přivezli!!!“ Kličkují jak králíci a já je chvilkama nazývám i různými jinými druhy zvířat.
Po urputném honu všechny tři ovečky zavíráme znovu do ohrady, kde jim dělají společnost také slepičky. Původní plemeno Česká zlatá kropenatá, na našich dvorcích dříve často chované, je k sehnání jen jako třídenní kuřátka.
Takže od dubna v našem malém domečku s námi kromě Bernského salašnického psapobývalo ještěšestnáct roztomilých kuřátek. To ale jen do té doby, než začala vylétávat z ohrádky a dělat různé (nebudu popisovat jaké) věci po naší koupelně. A už tehdy jsem si kladla otázku: "Farma nebo karma?" Dnes už slepičky, zaplať pánbůh, obývají svůj kurník, takže se z nás staly celkem kamarádky.
Moji oblíbenci jsou indičtí běžci. Ti s námi žijí opravdu dobrovolně. V tomto případě se nám vyplatilo modlení. První den utekli kamsi do sadu, ale druhý den přišli sami a již u nás zůstali.
Musím také říct, že jsme se opravdu snažili, aby se jim u nás líbilo. Mají svůj vlastní ručně (a zvýrazňuji ručně!) vykopaný rybníček, a to je v našich končinách, kdy mě nejednou rozplakala tvrdost hlíny, opravdu nadlidský výkon. Už jim dokonce začínám odpouštět, že jsou tatínkovi přednější než lidé. My na koupání ještě čekáme, ale nebohé kačky to bez vody prostě nezvládnou :).
Také jsme absolvovali s jednou kulhavou kačkou výlet na veterinu. Čtrnáct dnů jsme ji my a naši drazí sousedé mazali dvakrát denně nohu a když už to vypadalo, že se z toho dostane, tak zasáhla příroda sama a k naší lítosti kačenu něco snědlo. A tak se učíme, že někdy člověk může dělat první poslední, ale příroda je příroda.
Víte, já mám zvířata moc ráda, ale víc jak pejska jsem si doma nepředstavovala. A najednou se naše malá farma rozrůstá o různé členy tak nějak samovolně… a já zjišťuji, že místo hrozné práce převažuje radost. Stačí si jen sednout na lavičku v ohradě a pozorovat dění kolem sebe. To, co uvidíte, to vás někdy rozesměje. Třeba slepice, která se rozhodne surfovat kvůli žrádlu přes rybníček na prkně. A někdy vás zas rozněžní, když jdete nakrmit nejmenší jehňátko, které je závislé na mléku a naší pozornosti. Jindy zas umí překvapit kačky, které se neustále drží v hejnu jako rodina a nedají bez sebe ani ránu. Tady by se mohla spousta lidí přiučit.
Právě teď pozoruji náš nový malý přírůstek - kocourka Fiškuse, který s naprostým úžasem mláděte poznává svět, loví kobylky s výrazem nenasytné šelmy a pak se zas jen tak s očima plnýma lásky opře o mou nohu… A tyhle oči hýbou světem, alespoň tím naším. Náš tatínek totiž kočky opravdu nemusí, ale když ho malinký Fiškus začal poslouchat na slovo a vzhlížet k němu jako k pánu bohu, jeho srdce povolilo. Vzniká mezi nimi křehké přátelství, které by nikdo nečekal.
A závěr? Možná žádná karma neexistuje a my si svůj svět tvoříme sami. A já musím říct, že se mi ten můj začíná líbit... A vám přeji, aby i ten váš svět byl takový, jaký jste si ho vysnili.
