Co bychom pro políčko neudělali

Bylo nebylo, zrodilo se políčko. Políčko ani velké, ani malé. Kosí zpěv ho probudil a hned jak z drnů vykouklo, začalo natahovat a fňukat. Podívejte se na mě, moje půda je těžká a jílovitá, to si myslíte, že ze mě může něco pořádného vyrůst? To asi ne, přisvědčili jsme, ale co s tím můžeme dělat? Běžte za pískovým srdcem Českého ráje, ať vám trochu ze sebe usype.

Cesta z města, cesta do sadu

Bylo krásné jaro. Petřín kvetl, ptáci zpívali a všude byla cítit ta jarní nálada a energie. Právě jako teď. Proto jsem si na to asi vzpomněla. Před rokem jsme bydleli v srdci Prahy pod Petřínskými sady a i toto jaro se vyrojili davy lidiček a turistů. Vybavuji si frontu na lanovku, když ji v březnu po půl roce oprav konečně otevřeli. Lidé ve frontě stáli snad déle, než by jim trval výšlap pěšky.

Rozsekat na cimprcampr

Znovu nastupujeme k boji s nepoddajnou jílovitou půdou. Úkol zní jasně: rozsekat drny, rozsekat je na cimprcampr, že je ani vlastní máma nepozná. Po třech měsících po naší naivní “první orbě”, drny posměšně ční z nahlodané půdy.