Kvapem jsme si půjčili vozík a jedeme za srdcem. Milé srdce Českého ráje, usyp nám prosím kousek ze sebe, jinak naše políčko nebude k ničemu. A srdce se ustrnulo, naklonilo se a pár metráků písku do vozíku nasypalo. Radostně jsme písek po poli rozsypali.
Jen co políčko pohltilo poslední lopatu písku, bylo tu fňukání znovu. Sice jsem teď lehčí, ale stejně z toho nic nebude. Jsem slabé, chybí mi živiny, nějaká organická hmota, ze které bych mohlo čerpat. To je sice hezké, odpověděli jsme, ale co s tím můžeme dělat? Poproste jablůňky ze sadu, jestli pod nimi nezbylo něco starých jablek. A štěpka z nepotřebných větví by mi taky neuškodila. Poproste rytíře ze slámovém hradu, jestli by nebylo něco stébel. A něco od kravičky? Nebo od koníka? S kravičkou a koníkem si už moc vymýšlíš, takovou láskou tě zahrneme až příště. Ale ostatní bychom ti mohli sehnat.
Těšili jsme se, že buclaté políčko už bude konečně spokojené. Ale to ho neznáte. Zase fňukání a tentokrát i slzičky. Já vím, že jste na mě moc hodní, že se staráte, ale pořád to není ono. Ještě něco bych od vás potřebovalo. Co jako? Ptáme se už rozmrzele, proboha, co to máme za rozmazlené pole? Už jen trochu anorganických látek, minerálů, víte? Kdybyste poprosili bratra ohně, jestli by mi nedal trochu popela. Ale tak jo. Podstoupili jsme ohni kupu starých větví a šípků z minulého roku.
Oheň plápolal vysoko do nebe, ale popela bylo jen na jedno kolečko. Bude ti to stačit? Lepší než nic, odseklo. Tak a teď to do mě všechno pořádně zapravte a až to budete mít, poprosím zamulčovat tlustou vrstvou slámy, abych to mohlo přes léto v klidu všechno strávit. Jo a kluci… díky!
Ohromeně jsme na políčko zírali. Vždyť jsme chtěli teď na jaře sázet brambory?! Ale chlapci, všechno má svůj čas...
A tak jsme splnili i poslední přání našeho políčka. K večeru už spokojeně pochrupovalo pod slámou. Pro změnu jsme fňukali my, že nás všechno od té dřiny zemědělské bolí a že letos brambory teda nebudou. A tu nás napadlo, když už máme nastláno tolik slámy, proč bychom nezkusili vypěstovat brambory v ní? Kos nevěřícně zakroutil hlavou, zazpíval poslední písničku a šel taky na kutě.
Jen co políčko pohltilo poslední lopatu písku, bylo tu fňukání znovu. Sice jsem teď lehčí, ale stejně z toho nic nebude. Jsem slabé, chybí mi živiny, nějaká organická hmota, ze které bych mohlo čerpat. To je sice hezké, odpověděli jsme, ale co s tím můžeme dělat? Poproste jablůňky ze sadu, jestli pod nimi nezbylo něco starých jablek. A štěpka z nepotřebných větví by mi taky neuškodila. Poproste rytíře ze slámovém hradu, jestli by nebylo něco stébel. A něco od kravičky? Nebo od koníka? S kravičkou a koníkem si už moc vymýšlíš, takovou láskou tě zahrneme až příště. Ale ostatní bychom ti mohli sehnat.
Těšili jsme se, že buclaté políčko už bude konečně spokojené. Ale to ho neznáte. Zase fňukání a tentokrát i slzičky. Já vím, že jste na mě moc hodní, že se staráte, ale pořád to není ono. Ještě něco bych od vás potřebovalo. Co jako? Ptáme se už rozmrzele, proboha, co to máme za rozmazlené pole? Už jen trochu anorganických látek, minerálů, víte? Kdybyste poprosili bratra ohně, jestli by mi nedal trochu popela. Ale tak jo. Podstoupili jsme ohni kupu starých větví a šípků z minulého roku.
Oheň plápolal vysoko do nebe, ale popela bylo jen na jedno kolečko. Bude ti to stačit? Lepší než nic, odseklo. Tak a teď to do mě všechno pořádně zapravte a až to budete mít, poprosím zamulčovat tlustou vrstvou slámy, abych to mohlo přes léto v klidu všechno strávit. Jo a kluci… díky!Ohromeně jsme na políčko zírali. Vždyť jsme chtěli teď na jaře sázet brambory?! Ale chlapci, všechno má svůj čas...
A tak jsme splnili i poslední přání našeho políčka. K večeru už spokojeně pochrupovalo pod slámou. Pro změnu jsme fňukali my, že nás všechno od té dřiny zemědělské bolí a že letos brambory teda nebudou. A tu nás napadlo, když už máme nastláno tolik slámy, proč bychom nezkusili vypěstovat brambory v ní? Kos nevěřícně zakroutil hlavou, zazpíval poslední písničku a šel taky na kutě.
