Rozsekat na cimprcampr

Znovu nastupujeme k boji s nepoddajnou jílovitou půdou. Úkol zní jasně: rozsekat drny, rozsekat je na cimprcampr, že je ani vlastní máma nepozná. Po třech měsících po naší naivní “první orbě”, drny posměšně ční z nahlodané půdy.

Orba to v pravém slova smyslu nebyla, ale řekněme, že k narušení souvislého drnu došlo. Taky jsme o dvě převrtané díry, co nám šly ve starším typu závěsu pluhu šejdrem, chytřejší. Věříme, že na podzim nám to s oráním půjde líp.

Teď jsme připraveni na druhé kolo, tentokrát jsme vybaveni nekompromisními noži rotavátoru. A světe div se, jde to. Pomalu, ale jistě. Stroj v drnech poskakuje jako rozdivočelý kůň, ale ze sedla se vyhodit nenecháme. Jsme neústupní. Co nám taky zbývá, buď pole, anebo nepole! Po několika úporných přejetí vyhrává pole, dostává jasnějších obrysů. Bez ostychu mu začínáme říkat “ty naše milé políčko”.

 

Dokonce ho i rozšiřujeme mimo oblast “první orby”.Něco z drnů ukrojil rotavátor a dokonalým okrajům pomohl ručně stručně rýč. Popravdě, taky to není vůbec špatný nástroj, takový tichý, až meditativní…

Také vás zajímá, jak je naše políčko velké? Úctyhodných 17 x 7 metrů. Po přeměření nám hned došlo, že to není náhoda, ale znamení, že v roce 2017 nemohlo nabýt šťastnějších rozměrů. Sedmkrát jsme si zvesela oddechli a šli promýšlet, co s políčkem dál, protože je jasný, že tím to nekončí.